Tři patroni, tak nějak bych mohl nazvat trio Kateřina Valachová, Jindřich Vobořil a Ondřej Závodský. Tito tři lidé se stali ochránci dětí a mladistvých. Tedy, tito tři si to o sobě myslí. Ale je to pravda?
Tři patroni, tak nějak bych mohl nazvat trio Kateřina Valachová, Jindřich Vobořil a Ondřej Závodský. Tři lidé, kteří se stali ochránci dětí a mladistvých. Tedy, tito tři si to o sobě myslí. Ale je to pravda?
Nejdříve si naše patrony představme, respektive, představme si, o co se zasloužili.
Tři patroni
O ministryni Valachové jsem se již v dřívějším příspěvku zmínil. Tato žena se stala patronkou zdravého stravování. Pod její vládou začaly jíst děti do 15 let ve školách výhradně zdravě. Děti si tak ve školách již nadále neničí zdraví například běžnou bagetou se sýrem a šunkou či „Pramenem zdraví z Posázaví“, tedy Pribináčkem. Zkrátka, případná kila nadváhy teď půjdou rychle dolů.
Druhým statečným bojovníkem za blaho mládeže je Jindřich Vobořil, náš národní protidrogový koordinátor. Jeho zásluhou se dnes mladiství mnohem obtížněji dostanou k alkoholu, neb se zasadil o to, že na diskotéky a hospody padly tvrdé kontroly a sankce. Opilý mladistvý tak znamená pro provozovatele minimálně tučnou pokutu, dočkat se však může i zavření podniku.
Zřejmě méně známým v této oblasti je pak Ondřej Závodský z Ministerstva financí, který se bije do prsou, kterak zabránil mladistvým v hraní hazardních her na internetu. Cituji: „Zatímco do roku 2017 byl hazard na internetu neregulovanou džunglí, kde ani patnáctiletému teenagerovi nic nebránilo, aby prohrál poslední halíř, dnes by se ke hře vůbec nedostal, protože nový zákon hru umožňuje jen registrovaným hráčům a pro registraci je samozřejmě nutná plnoletost.“
Ondřej Závodský pak pomohl vyřešit i problém s přístupem k hazardu na stránkách zahraničních společností. Tyto se buď musí registrovat a splňovat české podmínky pro provozování hazardních her na internetu, nebo poskytování služby ukončit. A pokud se nepodvolí, budou jejich stránky zablokovány.
A teď z jiného pohledu
To, co jsem napsal, je zhruba jejich vize jejich činnosti a zásluh. Osobně však při pohledu na jejich činnost vidím něco jiného. Něco, co má úplně jiný efekt.
V případě pamlskové vyhlášky Kateřiny Valachové vidím zástupy dětí, které se místo návštěvy školního bufetu o přestávce vydají cestou do školy či ze školy do blízké samoobsluhy. A mnoho z nich si nekupuje bagetu se šunkou a sýrem či produkt z Posázaví, ale věci potraviny skutečně velmi přesolené a přeslazené. Vidím studenty vyšších ročníků gymnázií, kteří za úplatu, či bez, nakupují požadované potraviny studentům mladším a vidím též například gymnazisty z Uherského Hradiště, kteří si ve škole zřídili a provozují tzv. „alternativní bufet“.
Přitom jsem přesvědčen, že kdyby se zakázaly jen výrobky typu vysoce slazených nápojů a cukrovinek a slaných brambůrek, většina dětí by si v bufetu vybrala něco zdravějšího a k návštěvě samoobsluhy by se neuchylovala. Stylem ode zdi ke zdi, od čokolády k obilným klíčkům, to ale nefunguje. A jak jsem napsal v předchozím článku, bylo by záhodno se více zaměřit na podporu volnočasových pohybových aktivit pro mládež.
Co mi na tom hodně vadí, je to, že se tímto již děti de facto tlačí do nešvaru obcházení, „očůrávání“ pravidel. Ti starší se pak učí kšeftaření, šmelení. Již děti tím tak značně ztrácejí respekt k pravidlům. A čím více pravidel jste nuceni porušit, tím snáze se rozhodnete porušit další. Pak se divme, jak je na tom společnost špatně. Pravidla musí být, ale musí být rozumná. Příliš benevolence je určitě špatně, ale příliš restrikcí udělá mnohdy větší škody. A to platí i v případě zmíněných dvou pánů.
Budu pokračovat panem Vobořilem, který tvrdě vystupuje nejen proti alkoholu. Určitě nijak nerozporuji jeho slova, že závislost mladých Čechů na alkoholu je velký problém. Nemohu však rozhodně souhlasit s významem, jaký přiznává potírání nalévání alkoholu mladistvým v podnicích. Byť se zřejmě mnozí mladí poprvé setkají s alkoholem v některém podniku, nemyslím si, že tento fakt má nějaký větší vliv na jejich vztah k alkoholu.
Nejsou to určitě jen mladší slečny, které najdou zalíbení ve starším mladíkovi, co mají přístup k alkoholu velmi snadný. Alkohol spojuje a i já, silný introvert, který se žádných alkoholových „kaleb“ neúčastnil, vím, že vytvořit partu, sehnat alespoň jednoho kamaráda, známého či sourozence staršího 18 let, volné auto a volnou chatu, je věc bezproblémová a běžná. Pokud se rodič zajímá, bude zřejmě řešit opíjení na chatě i v baru. Pokud se nezajímá, nebude zřejmě příliš řešit ani jedno. Navíc mi připadne určitě lepší, když se mladý rozhodne oslavit něčí narozeniny v restauraci, kde by byl přeci jen pod mnohem větším dohledem (a škrcen financemi), než když se rozhodne slavit na nějaké chatě (s levným krabicovým vínem) a kde nezodpovědným jedincům hrozí mnohem více otrava alkoholu či někdy i spadnutí do závislosti na jiných drogách.
Zmínil jsem i pana Závodského a jeho boj proti hraní hazardních her na internetu mladistvými. Zde lze opět snadno uplatnit princip „parta“. Stačí jeden hráč starší 18 let registrovaný u hazardní společnosti a ostatním pak říci „Tady máš x Kč, vsaď mi na y“. Ano, ale co já, introvert, když nikoho takového nemám? Jsem uchráněn? Kdeže!
Další cestou je třeba sázení u zahraničních provozovatelů. Že ji zablokují? Ha, ha. Snaha o blokování stránek hazardních společností je ostatně samotná strašná i směšná. Poskytovatelům internetu ale do smíchu příliš nebylo, byť dnes je to snad již lepší. Ještě začátkem ledna, tedy po začátku účinnosti zákona, nebylo jasné, jestli stačí blokovat levnou cestou, kterou obejde ~98 % lidí, nebo drahou, kde to bude jen ~95 %, pokud bude trochu chtít (nakonec ministerstvo zveřejnilo metodiku, podle které stačí ta levnější varianta). Ano, čtete správně, blokace je neúčinná. Neexistuje žádná účinná blokace stránek v zahraničí. Internet je totiž, laicky řečeno, pavučina, a pokud máte kontrolu nad její malou částí a chcete zablokovat cestu do konkrétního bodu mimo tuto část, museli byste zablokovat cestování ven úplně. Nebo jinak, chcete zakázat cestování do Německa, bude účinným řešením uzavření hraničních přechodů a postavení plotu na hranici s Německem?
Pan Závodský si zřejmě myslí, že ano. Ono poté, co se pan Závodský proslavil prohlášením „Vy už jste někdy šifroval? Já ne.", se tomu nelze divit (vyhledejte si prohlášení na YouTube). Marné byly argumenty odborné veřejnosti, která obsahovala například národního správce domény .cz CZ.NIC či Český telekomunikační úřad, Ministerstvo financí holt rozumí nejen internetu lépe.
Vraťme se tedy k našemu mladému introvertovi. Ať už hoch či dívka, oba si v případě zájmu jistě najdou 15 minut na hledání informací, jak může mladistvý na internetu hrát. Dalších 15 minut budou zkoumat, co je to DNS server a jak nastavit zahraniční (blokace bude prováděna na úrovní DNS serveru poskytovatele připojení). Nyní stačí dotyčnému již jen zadat adresu poskytovatele hazardních her a voilá, je tam.
Změnit DNS server ovšem možná bude muset i ten, kdo hazard hrát nehodlá. Dle metodiky totiž budou blokovány domény ve tvaru *.doména2radu.domena1radu, což ovšem znamená například i *.co.uk nebo *.co.jp. Jedna jediná hra tedy může vést k zablokování velké části například britských či japonských webů. Ano, je to nesmysl, ke kterému zřejmě nikdy nedojde, ale dle metodiky by to tak mělo dopadnout. Na Ministerstvu financí se to zkrátka experty na IT jen hemží.
Dotyčný ovšem brzy narazí na další problém. Ač pan Závodský nás, Piráty, viní z podpory nelegálního hazardu, proti tomuto jsme neprotestovali. Jedná se o platby těmto společnostem, které jsou též blokovány. To je přitom k obejití, pro mladistvého, o něco těžší, ovšem ne o moc. A není nutné se uchylovat k hodně pokročilým záležitostem, jako je Bitcoin. Ale i to je cesta.
Závěr
Shrnu-li obsah mého pohledu, tak vyjadřuje „kdo chce, ten si cestu najde“ a „mladí chtějí“. Tím, že se zaměříme na regulace a restrikce, se tato touha zřejmě příliš nesníží. Je to zcela jistě těžké, ale je nutné se zaměřit, aby mladí „nechtěli“. Vydat se cestou nabízení alternativního vyžití, vzdělávání, zodpovědnosti. Mladí totiž nejsou hloupí, jen jsou nerozumní, bez zkušeností a někdy i unudění.
Sám jsem se například pokoušel založit v Berouně místní on-line televizi tvořenou studenty a případně dětmi. Myslel jsem si, že se třeba město či jiná instituce nápadu chytne a projekt se rozjede více. Ač o tom vedení města vědělo, nestalo se nic. Jedna věc jsou peníze, druhá hledání levného konceptu a propagace. Ani o tu druhou však nebyl zájem.
Místo toho však lidé ve vedení státu zavádí jakási pseudořešení, která problém reálně neřeší, z mého pohledu dokonce spíše zhoršují či mají jiné negativní dopady.
Jsem mladý, bezdětný. Třeba jednou, až budu mít problém se svým dospívajícím a neposlušným dítětem, podobné snahy ocením. Je to pro mě dnes však mnohem více zakrytí problému a iluzorní uklidnění rodiče, že se problém řeší, či že se dokonce neděje. S reálným řešením mají z mého pohledu podobné snahy pramálo společného. Nazval bych to zoufalé kroky pro uklidnění zoufalých rodičů. Zmínění patroni tak možná aspirují na patrony rodičů. Uvidíme, jestli se můj radikálně odlišný pohled v budoucnu změní. Zatím ho můžete zkusit změnit v diskuzi…
