Co ti občané vlastně chtějí?

Tahákem letošních voleb bude zřejmě heslo „Dáme vám, co si řeknete“. Nebo to tak alespoň zatím vypadá z prohlášení dvou vládních stran. Ale co si my občané vlastně přejeme?

Tahákem letošních voleb bude zřejmě heslo „Dáme vám, co si řeknete“. Nebo to tak alespoň zatím vypadá z prohlášení dvou vládních stran. ČSSD prý vyladí svůj program podle toho, jakou budoucnost budou lidé chtít. KDU-ČSL pak hledá originální myšlenky a vize rovnou do roku 2050.

Jsou mi tyto plány s podivem, protože jsem si myslel, že úkolem politických stran je zastupovat lidi. Abych mohl někoho zastupovat, musím přeci vědět, jaké jsou jeho zájmy a přání? Nebavíme se přitom o stranách, které jsou mimo aktivní politickou činnost. Tyto strany jsou hojně zastoupeny v Poslanecké sněmovně, Senátu a dokonce i ve vládě. Čtyři roky, pokud jde o poslance a část vlády, dělají nějakou činnost, přičemž evidentně ani neví, jestli o takovou činnost lidé stojí. Pro samé poslancování a vládnutí nemají čas být v kontaktu s realitou.

Ale dobře, chtějí-li slyšet, o co lidé opravdu stojí, tak ji to řekněme. Ono totiž tyto strany, alespoň z mé strany bohužel, zřejmě usednou do poslaneckých křesel znovu.  Tak ať alespoň trochu ví, co mají dělat. Takže si shrňme, co my Češi vlastně chceme…

Transparentní hospodaření s veřejnými prostředky

O tom jsem psal již v minulém svém článku. A oni sami to vědí, respektive věděli. Vždyť se většina z nich před minulými volbami do Poslanecké sněmovny dobrovolně upsala iniciativě Rekonstrukce státu. Člověk bohužel zapomíná, a poslanec ještě o to víc, takže mu již tato iniciativa a její návrhy nic neříkají. Sami to dokázali třeba včera, kdy se hlasovalo o vyjmutí státních podniků z povinnosti zveřejňovat smlouvy. Zatímco před volbami se zavázali, že smlouvy zveřejňovány budou, včera zvedli svoji ruku pro návrh, že nemusí.

Školství na úrovni

I o tomto jsem již psal. Na jednu stranu máme několik vysokých škol a univerzit na velmi vysoké světové úrovni, na druhou stranu tu u mnohých škol musíme hledat kvalitu lupou. To se týká jak vysokých škol, ale problém je zejména u středních škol. U vysokých škol jde spíše o problémy ojedinělé, ale za to velmi závažné. Kauzu Fakulty právnické ZČU všichni či značný problém s kvalitou výuky na soukromé škole UJAK asi všichni známe. Co tak trochu zapadá, je upadající úroveň školství středního. Samozřejmě, i zde existují velmi kvalitní, snad až špičkové, školy, a to státní, např. Gymnázium Arabská, i soukromé, např. známý PORG. Opakem jsou pak mnohé, zdůrazňuji mnohé, nikoli všechny, regionální střední odborné školy a učiliště.

Tento klesající trend kvality z mého pohledu ještě umocnil požadavek na vysokoškolské pedagogické vzdělání učitelů. Na jednu stranu chápu, že umět něco a umět to naučit je rozdíl. Na druhou stranu bylo školám značně zabráněno, aby u nich mohli vyučovat lidé, kteří dané problematice rozumí a mají i značné praktické zkušenosti, ne jen teoretické. Pokud vím, ale neříkám, že je to přesné a pravdivé, tak tito lidé mohou nadále působit na školách jen na poloviční úvazek. Alespoň něco, ale škody to jistě působí. Pokud jsou škola a studenti a jejich rodiče s daným učitelem spokojeni a to, co je důležité, tedy to, co se učí, je na vysoké úrovni, nevím, proč by nemohl učit i nadále.

Místo toho Ministerstvo školství raději řeší pamlskovou vyhlášku, za kterou je, nejen, dětmi od věku nejméně deseti let hromadně posíláno do tmavých míst. Co takhle spíše více podpořit volnočasové pohybové aktivity pro děti? Ne? Ale tohle by rodiče uvítali určitě raději.

Bezpečnost

Dostávám se trochu na tenký led. Pokud jde o mě, jsem jednak odpůrcem plošného zavádění šmírování lidí v podobě kamerových systémů, o to více centralizovaných a automatizovaných, a jsem i zastáncem nabízení pomoci cizincům v nouzi. Mohu ale mluvit i za sebe, pokud řeknu, že lidé chtějí zajištění bezpečnosti. Kriminalitu přinejmenším udržet na současné úrovni a ideálně ji ještě o něco snížit. Tento bod zatím příliš problematický není, je ovšem nutné ho udržet na zřeteli i do budoucna. A třeba na otázku recidivy by jistě bylo dobré se více zaměřit již dnes.

Právní stát a stabilní právní prostředí

Čtu to poměrně často. Obvodní soud rozhodne jedním způsobem, krajský v odvolání druhým a nejvyšší v dalším odvolání třetím. Tohle nepovažuji za stav, kdy by bylo možné Českou republiku označit za právní stát. Zákony se mění a novelizují, mají mnoho děr a nevyznají se v nich již pomalu ani právníci. Těžko se to může podařit dostatečně dobře vyřešit, ale takto to lidé určitě nechtějí. Zákonodárci by se nad tímto měli silně zamyslet a zkusit s tím něco udělat, aby se situace alespoň zlepšila, když ne vyřešila.

Podnikání bez klacků a s menším počtem výkazů

Jestli nějaké přídavné jméno vystihuje dobře ČR, pak je to „byrokratická“. Podnikatel dnes věnuje značnou část času vykazování informací pro stát a ne své podnikatelské činnosti. O co podnikatelům alespoň trochu usnadňuje práci elektronizace, minimálně o to jim stále přibývají další povinnosti. Zejména starší lidi, kteří mnohdy i moderní technice příliš neholdují, to pak od podnikání odrazuje úplně.

Když navážu na předchozí bod, tragické je chaotické chrlení nových a nových zákonů a předpisů, které jsou chrleny bez rozmyslu a s mnoha chybami. Teď před volbami se strany chtějí ptát, co si přejí občané. My občané bychom si přáli, aby se nás ptali a diskutovali s námi pravidelně právě před chrlením toho kterého zákona. Stačilo by, kdybyste, milé strany, do diskuze zahrnuly alespoň odborné kruhy. Taktéž účinnost zákonů a třeba daňových změn by šlo sjednotit třeba na jeden termín v roce, aby jeden den nezačínalo platit jedno, druhý den druhé a podnikatel musel stále sledovat, co a kde se mění. Trochu přeženu, když budu tvrdit, že podnikání v ČR je trochu pohyb na minovém poli, ale hodně pravdy na tom jistě je.

Vyspělou zemi

Ne, v tomto bodu se nebudu rozepisovat o orientaci na západ nebo na východ. Trochu v souvislosti s bodem školství mi jde, respektive nám občanům jde, o podporu inovací, výzkumu a vývoje. A právě takové firmy, ty, které poskytují vyšší přidanou hodnotu, bychom měli do ČR lákat. Pobídky a dotace pro montovny a logistická centra jsou vyhozené peníze. Jednak ztratíme přímo je a též tím nijak nerozvíjíme naši ekonomiku a necháváme tak okolní země nám utíkat.

Závěr

Těchto šest zmíněných bodů není samozřejmě ani zdaleka kompletní výčet toho, co si my občané, jsem přesvědčen, většinově přejeme. Ale je to šest důležitých bodů, na něž, možná až na jeden, není příliš brán ze strany zákonodárců i vlády zřetel.